Konec
Divokého
západu
Divoký západ nekončí v okamžiku, kdy padne poslední pistolník. Končí v okamžiku, kdy jeho smrt přestane mít smysl.
Rozpad svobody založené na síle a osobní autonomii — a pomalé, nevyhnutelné nahrazení individuální moci státem.
Svoboda, kterou si Divoký západ představoval o sobě samém, nikdy neměla nic společného s ideálem. Byla funkcí prázdnoty — absence institucí, absence zákona, absence kohokoli, kdo by měl právo vám říct, co smíte. V takovém světě je svobodný ten, kdo má nejrychlejší ruku. Není to svoboda rozhodnutí. Je to svoboda vynucená nepřítomností pravidel.
Když v roce 1899 sleduje Arthur Morgan, jak se jeho gang rozpadá, nesleduje selhání přátel ani zradu Dutche. Sleduje, jak pod ním a kolem něj vzniká svět, ve kterém pro gang už nezbývá prostor. Ne proto, že by se lidé stali lepšími. Proto, že se stali organizovanějšími.
Útěk z Blackwateru
Příběh začíná ústupem. Gang Van der Linde prchá z Blackwateru, horské blizardu ho zažene do Colteru, a odsud putuje na východ — od hor k bažinám, od divočiny k městům. Každá nová kapitola přidá o stupeň více civilizace a o stupeň méně místa k existenci. Když gang dorazí do Saint Denis — města s tramvajemi, bankami a elektrickým osvětlením — přestává dávat smysl. Gang je gramatika, která ztratila jazyk.
Konec hraničářského státu
Historický Divoký západ končí prakticky v roce 1890, kdy Census Bureau oficiálně prohlásí, že v Americe už neexistuje souvislá hraniční linie. To, co následuje, není pád, ale organizace. Železnice, telegraf, obchodní katalogy, federální soudy a Pinkertonova národní detektivní agentura proměňují území z prostoru, kde se zákon teprve rodí, na prostor, kde zákon dorazí dřív než člověk.
Pinkertoni nejsou ve vyprávění Red Dead Redemption 2 náhodní antagonisté. Jsou představiteli nové logiky. Agent Milton a agent Ross nejsou pistolníci. Jsou úředníci s oprávněním zabíjet. Jejich moc nevychází z jejich osoby, ale z instituce, kterou reprezentují. Když Arthur střílí Pinkertona, nestřílí člověka — střílí jednu buňku struktury, která má další. To je princip, proti kterému je individuální násilí bezbranné: institucionální moc se regeneruje, zatímco gang vyčerpává.
Dutch van der Linde tohle nechápe. Odmítá pochopit, že se změnila gramatika světa. Stále věří, že správně rozehraný plán, dostatek peněz, dostatek přesvědčení mohou vrátit gang tam, kde byl. Jenže nikde, kde byl, už není. Ostrovy, do kterých utíká, jsou jen dočasné prostorové vakuum, nikoli politické.
Mexická farma Braithwaitovy rodiny
Ve Scarlett Meadows narazí gang na staré jižanské rodiny — Gray a Braithwaite — jejichž rivalita vypadá jako kulisa, ale je to poslední záblesk feudálního uspořádání. Pozemkoví vlastníci, klanová čest, sňatky jako politika. Gang se mezi ně vetře, rozeštve je a obírá. Je to výhra Van der Lindeho. Ale po chvíli pochopí, že si vybral slabé soupeře — staré struktury, které už stejně zmizí. Skutečný nepřítel sedí v Saint Denis, ve vile Angela Bronteho, a mluví jazykem peněz, ne cti.
Monopol na násilí
Německý sociolog Max Weber definoval moderní stát jako instituci, která si nárokuje monopol na legitimní násilí. Dokud stát tento monopol nemá, je násilí distribuované: každý ho může použít, každý se mu musí bránit. Divoký západ je přesně tento stav. Jeho konec není konec násilí — je to centralizace násilí. Po roce 1900 se nestřílí méně. Střílí se vybíraněji, jménem jiné autority a s razítkem.
Všimněte si, jak se gang postupně přestává rozhodovat. Na začátku hry mají plány. Uprostřed mají naděje. Na konci mají už jen reakce. Každá větší scéna je obrana — před Pinkertony, před armádou, před důsledky vlastních voleb. To není estetický sestup. Je to přesné zobrazení toho, co znamená ztratit prostor: ten, kdo musí neustále reagovat, už není aktér.
Arthur se zachová jinak než Dutch. V posledních měsících života — kdy ví, že zemře na tuberkulózu — začíná vracet dluhy, pomáhat lidem, které okradl, a mlčky připravovat Johna Marstona na odchod. Nedělá to z víry v nový svět. Dělá to proto, že ze starého už nezbývá nic, co by stálo za obranu. Jeho smrt v roce 1899 je poslední moment, kdy individuální volba ještě něco znamená. Deset let poté, v roce 1911, už John Marston neumírá jako svobodný muž. Umírá jako rukojmí nového systému, který ho přinutí udělat práci zdarma výměnou za rodinu.
To je skutečný konec Divokého západu: okamžik, kdy se i smrt stane součástí ekonomiky.
Pět otázek
- Kdy přestává být svoboda svobodou a začíná být pouze nepřítomností pravidel?
- Co si gang Van der Linde odmítá přiznat o světě, který ho obklopuje — a co mu to odmítnutí stojí?
- Je institucionální násilí Pinkertonů méně brutální než násilí gangu, nebo jen lépe ospravedlněné?
- Kde ve vlastním okolí dnes vidíte přechod od osobní autonomie k institucionální správě? Vnímáte ho jako ztrátu, nebo jako ochranu?
- Arthur umírá na konci starého světa, John desetiletí po jeho konci. Který z nich umírá jako svobodnější člověk?