Konec Divokého západu

Svoboda, kterou si Divoký západ představoval o sobě samém, nikdy neměla nic společného s ideálem. Byla funkcí prázdnoty — absence institucí, absence zákona, absence kohokoli, kdo by měl právo vám říct, co smíte. V takovém světě je svobodný ten, kdo má nejrychlejší ruku. Není to svoboda rozhodnutí. Je to svoboda vynucená nepřítomností pravidel.

Když v roce 1899 sleduje Arthur Morgan, jak se jeho gang rozpadá, nesleduje selhání přátel ani zradu Dutche. Sleduje, jak pod ním a kolem něj vzniká svět, ve kterém pro gang už nezbývá prostor. Ne proto, že by se lidé stali lepšími. Proto, že se stali organizovanějšími.

Pinkertoni nejsou ve vyprávění Red Dead Redemption 2 náhodní antagonisté. Jsou představiteli nové logiky. Agent Milton a agent Ross nejsou pistolníci. Jsou úředníci s oprávněním zabíjet. Jejich moc nevychází z jejich osoby, ale z instituce, kterou reprezentují. Když Arthur střílí Pinkertona, nestřílí člověka — střílí jednu buňku struktury, která má další. To je princip, proti kterému je individuální násilí bezbranné: institucionální moc se regeneruje, zatímco gang vyčerpává.

Dutch van der Linde tohle nechápe. Odmítá pochopit, že se změnila gramatika světa. Stále věří, že správně rozehraný plán, dostatek peněz, dostatek přesvědčení mohou vrátit gang tam, kde byl. Jenže nikde, kde byl, už není. Ostrovy, do kterých utíká, jsou jen dočasné prostorové vakuum, nikoli politické.

Všimněte si, jak se gang postupně přestává rozhodovat. Na začátku hry mají plány. Uprostřed mají naděje. Na konci mají už jen reakce. Každá větší scéna je obrana — před Pinkertony, před armádou, před důsledky vlastních voleb. To není estetický sestup. Je to přesné zobrazení toho, co znamená ztratit prostor: ten, kdo musí neustále reagovat, už není aktér.

Arthur se zachová jinak než Dutch. V posledních měsících života — kdy ví, že zemře na tuberkulózu — začíná vracet dluhy, pomáhat lidem, které okradl, a mlčky připravovat Johna Marstona na odchod. Nedělá to z víry v nový svět. Dělá to proto, že ze starého už nezbývá nic, co by stálo za obranu. Jeho smrt v roce 1899 je poslední moment, kdy individuální volba ještě něco znamená. Deset let poté, v roce 1911, už John Marston neumírá jako svobodný muž. Umírá jako rukojmí nového systému, který ho přinutí udělat práci zdarma výměnou za rodinu.

To je skutečný konec Divokého západu: okamžik, kdy se i smrt stane součástí ekonomiky.

K zamyšlení

Pět otázek

1. Kdy přestává být svoboda svobodou a začíná být pouze nepřítomností pravidel?
2. Co si gang Van der Linde odmítá přiznat o světě, který ho obklopuje — a co mu to odmítnutí stojí?
3. Je institucionální násilí Pinkertonů méně brutální než násilí gangu, nebo jen lépe ospravedlněné?
4. Kde ve vlastním okolí dnes vidíte přechod od osobní autonomie k institucionální správě? Vnímáte ho jako ztrátu, nebo jako ochranu?
5. Arthur umírá na konci starého světa, John desetiletí po jeho konci. Který z nich umírá jako svobodnější člověk?