Násilí
jako
systém
Civilizovaný svět není svět bez násilí. Je to svět, ve kterém se násilí provádí z něčí pověření, nikoli z vlastního rozhodnutí.
Násilí není akce. Je to nástroj kontroly, důsledek nepřítomnosti pravidel — a přechodová fáze, kterou každá civilizace prochází cestou k sobě samé.
Podívat se na Red Dead Redemption 2 jako na hru o násilí je zavádějící. Násilí je v ní všudypřítomné, ale není to její téma. Její tématem je přechod: proměna násilí z osobního aktu v systémový nástroj. Kdo tuto proměnu přehlédne, bude hru vnímat jako akční titul. Kdo ji zaregistruje, uvidí pomalou a tichou revoluci, která se v krajině odehrává bez jediného výstřelu navíc.
V Divokém západě je násilí distribuované. Každý má zbraň. Každý ji může použít. Spory se neřeší právem, protože právo neexistuje v dostatečné hustotě. Zabití v hospodě ve Valentine nevyvolá zatčení — vyvolá možná potyčku, možná krevní mstu, ale zřídkakdy důsledek, který by přesahoval obzor toho dne. Tohle není romantika. Je to jednoduše stav, kdy stát ještě nedorazil.
Valentine, saloon, večer
Jedna z prvních velkých scén hry: Arthur vchází do saloonu ve Valentine, objedná si pivo, a během několika minut se do něj pustí pomocník ze stáje. Rvačka skončí na balkoně, pak na ulici, pak v bahně. Lidé se sbíhají, tleskají, sázejí se. Nikdo nevolá šerifa. Proč by volali? Šerif je tady sám jeden, a rvačka je denní chléb. Později ve hře, ve Saint Denis, totéž nevyjde. Ve Saint Denis stačí vytáhnout zbraň a během dvou minut se objeví tři policisté na koních. Ne proto, že by se obyvatelé chtěli víc chránit. Proto, že stát tam má kapacitu dorazit.
Centralizace násilí
Historik Charles Tilly popsal vznik moderního státu jako dlouhý proces, ve kterém centrální autorita postupně odebírá ostatním skupinám právo použít násilí. Nejprve odzbrojuje šlechtu. Potom odzbrojuje klany. Nakonec odzbrojuje jednotlivce. Každý krok je vykládán jako ochrana — a fakticky ochranou je. Ale není to ochrana před násilím. Je to ochrana před jinými zdroji násilí, než je samotný stát. Moderní občan žije bezpečněji ne proto, že je svět klidnější, ale proto, že násilí provádí někdo s uniformou a dokumentem.
Red Dead Redemption 2 tuto transformaci zobrazuje v geografii. Ambarino a Grizzlies jsou krajina, ve které násilí prakticky nemá svědka — zabití v horách je spor mezi dvěma lidmi a přírodou. New Hanover má šerify, ale slabé. Lemoyne má šerify, ale zkorumpované, plus bažiny, kde se neplatí nic. Saint Denis má už plnou policii, městskou stráž a státní úřad. Když přejdete z mapy do mapy, přecházíte nejen mezi biomy — přecházíte mezi historickými fázemi státnosti.
Kdo se ve hře chová jako zástupce nového systému? Pinkertoni. Milton a Ross nejsou pistolníci. Jsou byrokraté s povolením k zabíjení. Jejich moc nevychází z jejich osoby. Vychází z formálního pověření. Arthur může zabít stovku Pinkertonů — a za měsíc jich bude dvě stě. Proti institucionálnímu násilí se jednotlivec nebrání jako proti soupeři. Brání se jako proti klimatu.
Beaver Hollow, poslední útok
Pátá a šestá kapitola se odehrávají pod neustálým tlakem. Gang už nemá kde být. Beaver Hollow, jeho poslední tábor, je jeskyně — nikoli z romantického rozhodnutí, ale proto, že se gang musí skrýt pod zem. Když přijde finální útok, nepřichází jeden muž, jako v klasickém westernu. Nepřichází ani šerif. Přichází armáda agentů Pinkertonů, kterou organizují a financují železniční magnáti. Násilí, které zabije gang, není osobní. Je to outsourcovaná policejní práce placená soukromým kapitálem — velmi moderní kombinace, která v USA přelomu století fungovala doslova tak, jak ji hra ukazuje.
Soukromí pořadatelé násilí
Pinkertonova agentura byla v 80. a 90. letech 19. století mnohdy početnější než americká federální armáda. Její agenti lámali stávky, infiltrovali odbory, chytali lupiče a — velmi často — vykonávali násilí na pokyn firem, nikoli státu. V tomto smyslu je jejich role v příběhu gangu Van der Linde historicky přesná: nejsou to vždy úředníci vlády, ale úředníci kapitálu. Když se v roce 1893 federální vláda pokusila jejich rozsah omezit (Anti-Pinkerton Act), nestačilo to. Monopol na násilí se rodil pomalu a byl zprvu veřejně-soukromý. Čistě státní se stal až ve 20. století.
Co z toho plyne pro způsob, jakým hra na nás působí? Když zabíjíme, cítíme se jako aktéři. Ale čím blíže jsme závěru, tím jsme víc jen reaktivními buňkami v cizí rovnici. Dutch to cítí a propadá šílenství. Arthur to cítí a smiřuje se. John to cítí, přežije, a o deset let později — v epilogu a v prvním Red Dead Redemption — bude veden na vodítku federálních agentů, kteří po něm budou chtít, aby provedl poslední kolo násilí v jejich režii. John neumírá jako pistolník. Umírá jako najatý vykonavatel státního úkolu. A to je nejpřesnější definice moderního násilí, jakou si lze představit.
Násilí tedy nezmizí. Nikdy nezmizí. Ale přesune se z ruky jednotlivce do ruky instituce. Z ulice na velitelství. Z rozhodnutí do rozkazu. A když se v tomto přesunu nestihnete přizpůsobit, nejenže zemřete — zemřete jako někdo, kdo nepochopil, že pravidla hry, kterou hrál, se uprostřed kola změnila.
Pět otázek
- Je násilí ve službách instituce legitimnější než násilí jednotlivce, nebo jen lépe zorganizované?
- Pinkertoni dělají ve jménu kapitálu totéž, co gang dělá ve jménu přežití. Proč jednu stranu vnímáme jako systém a druhou jako zločin?
- Srovnejte reakci policie ve Valentine a v Saint Denis. Co to vypovídá o hustotě státu?
- Existuje dnes v naší společnosti prostor, kde stát ještě plně nedorazil — a co to dělá s tím, jak se tam lidé chovají?
- Když John Marston v závěru pracuje jako najatý vykonavatel, je jeho násilí menší nebo větší zločin, než kdyby znovu oloupil banku?